Honzo, jak ses vlastně dostal ke spolupráci s Florbal Aš? Co tě na klubu zaujalo?
Florbal v Aši jsem po očku už nějaký čas sledoval. Málokdo to ví, ale strávil jsem v něm krásné florbalové mládí, ale už je to hodně dlouho. Myslím si, že se to díky Standovi a klukům kolem něj zvedá, že se jejich mravenčí práce pomalu začíná vyplácet. Dělají to opravdoví srdcaři, chtějí se posouvat, zlepšovat, rozšířit strukturu, pracují na tom. Chlapi to dělají z lásky ke sportu a dětem, hodně jim fandím. Vím, jak strašně těžké to v dnešní době je a je to obrovské téma napříč českým sportem. Co se týče spolupráce, v rámci rozšiřování svých služeb jsem věděl, že budu oslovovat kluby v regionu napříč sporty. Ašský florbal byl jedním z prvních, napsali jsme si pár zpráv před City Campem se Standou, slovo dalo slovo a byl jsem součástí City Campu. Pak jsme se bavili o nějaké stabilnější spolupráci, která teď dostává jasnější obrysy. A já se těším na každou tréninkovou jednotku s dětmi. Velké díky pak patří našemu společnému kamarádovi Honzovi „Johnymu“ Kirchmanovi, který mne Standovi doporučil. Moc si toho vážím.
Pro ty, kteří tě a tvůj projekt neznají – čemu se vlastně věnuješ a na co se při práci s dětmi zaměřuješ?
Jsem zakladatelem projektu CTO. Jde o projekt, který jsem spustil v loňském roce, kdy já jako kondiční trenér dětí a mládeže se zapojuji ve vybraných školách, školkách do hodin tělesné výchovy, ve školkách do hodin, které se zaměřuji na pohyb dětí. To je totiž obrovské téma, které v poslední době rezonuje. Dále mám sám svůj kroužek pro děti v předškolním věku, kdy se hravou formou snažíme o všestranný pohybový rozvoj. Zkrátka cítím jako svojí životní misi předávat své zkušenosti, nabité vědomosti a lásku k dětem skrz pohyb. Samozřejmě se to odvíjí od věku dětí, specifikace. Docházím též do sportovních klubů v regionu, kde vedu část tréninkových jednotek, letní přípravy, edukaci apod.
Na prvním tréninku už jsi s našimi nejmenšími byl. Jaký na tebe udělali první dojem?
První dojem byl velmi dobrý, děti byly šikovné, bavily se. Byly živé, ale to já vidím rád. Věřím, že na to navážeme i v budoucnu.
Děti po tréninku říkaly, že je tvůj trénink zaujal a že jsi je hodně bavil. Co je podle tebe u nejmenších nejdůležitější?
Těžká otázka, v první řadě děkuji pěkně. To rád slyším. Slíbil jsem při dohodě naší spolupráce, že budu odvádět tu nejlepší práci, kterou dneska umím. Trénink těch nejmenších je strašně specifický. Špuntíci, jak já dětičkám říkám, dlouho neudrží pozornost. Takže velká většina toho tréninku musí být hra - musí to být hravou a zábavnou formou. V podstatě těm dětičkám pořád vyprávíte nějaký příběh, ukazujete, připodobňujete. Musíte často měnit činnosti, hodně dělat všestrannost, trénink dělat pestrý, zábavný. Děti milují výzvy a hry. To jsou za mne klíče. Dělat jim daleko častěji krátké pauzy, než to je u starších kategorií. Děti zkrátka nejsou zmenšeninou dospělých a tak je třeba k tréninku přistupovat. Když to shrnu, takhle na závěr toho dotazu. To dítě to musí hlavně bavit, musí se na trénink znovu těšit, vzbudit v něm zájem, kladný vztah ke sportu. To by měl být úkol všech trenérů u nejmladších kategorií a mělo by to stát na všestranném rozvoji. Takhle to vnímám já. Ale z vlastní zkušenosti vím, že to je mnohdy náročný úkol.
Jak podle tebe vypadá ideální trénink nejmenších dětí? Co by na něm rozhodně nemělo chybět?
Asi jsem na většinu odpověděl v předchozí otázce. Za mne by měl trénink být zábavný, plný her a všestranného pohybového rozvoje. K tomu všestrannému rozvoji řeknu, že to rád také dělám formou her, takže vymýšlet různé cvičení na rychlost, koordinaci, ale formou hry. Aby to děti bavilo, zkrátka si s tím trošku pohrát. A to může začít už od první minuty tréninku – začnu hrou, nějakou zábavou, abych si děti dostal na svoji stranu, získal, vtáhl tam, kam je potřebuji, získat si je. A takhle by měla vypadat za mne většina toho tréninku těch nejmenších, i když samozřejmě vnímám to, že jsme u florbalu, kluci a holky doma mydlí o stěnu v obýváku, pokojíčku s míčkem a těší se do tělocvičny. To jim neubírejme, jen to za mne má být výrazně menší část té tréninkové jednotky u těch nejmenších. Do tréninků se v jejich částech také snažím už od úvodu vnést tzv. odborně řečeno „Dual Task“. To je metoda, která jim v budoucnu může moc ulehčit sportovní kariéru, utkání, nějaký zápasový moment. Je to vlastně ve zkratce to, abychom čistě jenom neběhali, ale abychom tam měli i nějaký jiný podnět, kognitivní, takže aby u toho třeba museli sledovat, počítat, případně reagovat třeba na barvičky. Zkrátka, abychom u cvičení museli reagovat také na vizuální podnět.
Co můžeš díky svému projektu a zkušenostem přinést do našeho klubu?
Musím říct, že mne dneska s těmi otázkami vůbec nešetříš. Můžu do toho přinést zaprvé možná nový, svěží vhled, podělit se o své zkušenosti, odborný pohled na kondiční a silovou přípravu dětí a mládeže, pomoct s čím, budou trenéři potřebovat. Florbal jsem dlouhá léta hrál, takže si troufnu říct, že znám jeho specifika. Dodnes k němu mám vřelý vztah a řada mých přátel se mu aktivně věnuje, takže i třeba nějaký pohled, když ho někdo bude chtít slyšet. Ale chtěl bych říct, že jsem tu hlavně kvůli holkám a klukům, kteří se chtějí florbalu v Aši věnovat, takže jsem tu pro ně a cokoliv budou chtít a potřebovat v rámci tréninků, tak se na mne nemusí bát obrátit. To stejné je u rodičů, kteří doprovázejí děti na tréninky, vždycky chci, aby věděli, že tréninková jednotka a hala je bezpečné prostředí. Kdyby se před, po tréninku chtěli na něco zeptat, ať tak učiní.
Do Aše budeš minimálně jednou za čtrnáct dní dojíždět na vybraný trénink. Co od té spolupráce očekáváš ty?
Trošku možná odlehčím, v poslední době nás všude obklopuje politika, blíží se volby, tlak narůstá. Já osobně bych si přál, aby Standa a jeho hnutí v Aši ovládlo volby drtivým rozdílem. Standa s kluky trenéry udělal z ašského florbalu výstavní loď sportu v Karlovarském kraji a já jsem mohl být od nové sezóny plně zaměstnaný ve struktuře ašského florbalu jako kondiční trenér. A teď vážně…… Když jsem s projektem začínal, věděl jsem, že moje kroky budou směřovat také do sportovního prostředí, do klubů. Věřím své práci, jsem ji maximálně oddaný, každý den. Ale kdo mne zná, ten to ví a já jsem si slíbil, že se pokusím pohybem spojovat. Takže teď jsem dostal tuto možnost, jsem za ni velmi vděčný a budu tady odvádět tu nejlepší možnou práci, kterou umím a která se ode mne bude očekávat. Když budou na trénink chodit spokojené děti a bude jich přibývat, bude je to bavit, my samozřejmě napříč florbalem v Aši budeme proto dělat vše, pak budeme všichni spokojení.
A na závěr trochu odlehčeně zase ode mě - co tě na práci s dětmi dokáže nejvíc potěšit a co tě naopak během tréninku nejvíc překvapí?
Dětičky mne překvapují dnes a denně, jsou to nepopsané listy papíru. Vždycky Vás dokážou něčím překvapit, někdy si maluji věci, jak budou super, fungovat. A najednou na reakci dětí vidím, že to není úplně takové a jejich reakce jsou kouzelné, upřímné. Potěší mne vždycky, když vidím, že to děti baví, že se hýbou a mají radost. To mne opravdu hřeje u srdce. Vybaví se mi takové dvě konkrétní situace. První byla, když jsem loni vedl 1. vyučovací hodinu tělocvik a přišla tam holčička, která strašně brečela. Říkal jsem si, osm hodin ráno, co se tak mohlo stát. A paní učitelka říkala, že pláče, že nemá boty do tělocvičny a nemůže cvičit, že jí je to líto. Tam jsem si říkal, že je svět ještě v pořádku. Pak to mám často, když mám v rámci hodin děti, které mají nějaký handicap. A když vidím, že je to tak chytlo, vtáhlo, že v daný moment jsou teď a tady a žádné útrapy nemají. To musím říct, že je vždycky pro mne strašně silný moment a obrovsky naplňující. Škoda, že nemám kouzelnou hůlku, aby to trvalo na věčnost.
by Hory